Byla noc. Noc, o které si myslíte, že je jako každá jiná. Na nebi nebylo ani jediné hvězdy, jen chvílemi byla znát jasná záře úplňku, kterého překrývaly temné mraky, jenž divoce pluly po obloze. Dul vítr a opíral se do stromů, které se pod jeho silou prohýbaly...
Ve chvíli, kdy na městečko Narnevil dopadala stříbřitá měsíční záře, zjevila se u věže vládkyně Regan, vysoká postava. Zpoza kápě mu svítily jasně oči a při škodolibém úsměvu, který se mu vedral na rty, se odhalily jeho špičaté zuby. Temný elf se pustil lehkým krokem ke kamenným dveřím hlavní věže. Jedním mocným mávnutím ruky dveře otevřel a vstoupil dovnitř. Na stěnách hořely pochodně a vrhaly podivné obrazce, jenž působily poněkud strašidelně. Elf se rozhlédl kolem sebe a tiše, téměř neslyšitelně přešel chodbou k malým dveřím z kovu. Mávnutím ruky je otevřel a vstoupil do místnosti stavěnou z kamenů a dřeva. Přecházel po místnosti a zdálo se, že něco hledá. Něco, co nutně potřebuje.
,,To nemůže být pravda!“ sykl hlasitě. Ozvěna se odrážela od stěn a rozprostírala po celé síni. Chtěl to, po čem tak dlouho toužil, tak dlouho hledal. A teď, když to měl na dosah ruky, zmizí přímo před očima. Je to snad vládkyně a svůj důkaz musí mít někde při sobě nebo ukrytý. Kde ten medailon může být?! Zoufale přemýšlel a v duchu si pokládal nesčetně moc otázek. Oči mu zlostně blýskly a ve tmě svítily jako dvě malé žárovky. Před měsícem vyslal zvěda, který měl sledovat každý Reganin krok a pohyb. Měl za úkol zjistit, kam jeden ze Tří předmětů ukrývá. Dnes mu zvěd popsal cestu k této místnosti a všechno bylo na konec zbytečné!
,,Vládnout jsem měl já a ne ta, která pochází ze světa lidí! Je jen obyčejný člověk co našel cestu k nám!“ zařval hlasitě. Ozvěna se opět odrážela od stěn, tentokrát byla slyšet až na chodbu. Elf zavířil svým černým hábitem a několika ladnými Rychlými kroky vyšel ven z věže.
Poryvy větru zesílily, mraky se po obloze honily divočeji a měsíc, jenž vládl doposud noci, se ukryl v temné obloze... Elf s naposledy ohlédl za věží a zmizel mezi stromy malého parčíku.
Aniž by si to kdokoli uvědomil; tuto noc se změnily životy mnoha lidem a tvorům. Nikdo však netušil, jak mocná síla osudu to bude...
Noc vystřídal zpočátku jasný den, později však po obloze klouzaly hromy a blesky, přičemž ozařovaly téměř celou Nezemi Ors. V malém domečku, kdesi na kraji městečka Narnevil, se probouzel nový život. V místnosti, spoře osvětlené svíčkou, ležela rodička Vellas, kolem níž pobíhala porodní žena, Haatha. Na svět se dral další přírůstek.
Ve chvíli, kdy zadul hrom, nebe rozpůlil blesk, vítr, jenž se skulinou v pootevřeném okně vedral do místnosti a zhasl svíčku, se zpoza rohu, tam, kde ležela rodička, ozval dětský pláč. Novorozeně dávalo hlasitě najevo, že je na světě také.
Haatha zavřela okno, znovu navrátila svíčce život, prohlédla dítě a ošetřila, zabalila do teplé deky a dala do náruče Vellas.
,,Chlapeček,“ usmála se vrásčitá stařena něžně a odhrnula malému z čela vlásky.
,,Alexandr. Jako statečný!“ pohlédla Vellas na Haathu. Byla sotva slyšet. Při porodu ztratila spoustu síly a energie, teď jí dávalo velkou práci ze sebe vypustit hlásku. Na okenní tabule dorážely dešťové kapky a vytvářely podivné obrazce. Snad budoucnosti, snad osudu. Bouřka ustoupila, vítr zeslábl...
Haatha uložila Alexandra do již připravené postýlky a šla rodičce uvařit bylinkový odvar na posílení. Modlila se, aby Vellas přežila...
V kamenné místnosti, v rozložitém křesle seděla vládkyně celé Nezemě Ors, Regan. Na krku jí visel medailon, jeden ze Tří předmětů. Před několika dny se jí doneslo, že věž navštívil onen temný elf, který protestoval, když jí byla svěřena kompletní vláda a medailon. Původně měl panovat on, ale nakonec se štěstí usmálo na Regan. Věděla, po čem elf, Chafre Venis tak touží. Tak úsilně a bezcitně. Chtěl rozdělit celou Nezemi Ors na různé světy, určovat jim řád a poté ovládnout i svět lidí. Chtěl být nepřemožitelný a panovat několika světům najednou. Jeho chtíč byl den ode dne silnější a Regan přidělával vrásky na čele.
,,Paní?“ ozvalo se ode dveří, kde stál jeden z mágů, kteří věž hlídali. regan se prudce otočila po hlase, přičemž na její havraní vlasy vrhalo slunce prosvitající oknem do místnosti zlatavou záři. Tázavě na hlídače pohlédla.
,,Je zde Chafre Venis a chce s vámi mluvit v míru,“ pokračoval muž a čekal na její odpověď. Ta jen mlčky kývla a pokynula rukou, ať elf vstoupí.
Venis vplul do místnosti lehkým krokem a s neskrývaným odporem se hluboce poklonil.
,,Co vás sem přivádí?“ Regan vstala z křesla. Hábit jí sklouzl až na zem. Elfovi se blýsklo v očích a to při pohledu na medailon, jenž se vládkyni lehce pohupoval na krku.
,,Myslím, že moc dobře víte, co chci!“ promluvil hlubokým hlasem. Poodešel z místa, kam vrhalo slunce paprsky a stoupl si do temného koutku.
Regan se usmála. Připadalo jí to pošetilé, snad opovážlivé.
,,Myslíte si, že vám to zde jen tak, beze všeho přenechám?“ jízlivě se zasmála. ,,V první řadě musíte vlastnit medailon a v řadě druhé: lidé jsou takto spokojení, tak nač to měnit? Medailon bez postu vládce je vám také na nic,“ zakroutila hlavou.
,,Mám to brát jako jasné ne?!“
,,Bylo mi to tady předáno, protože mi Sunders věřil. Byl to moudrý člověk.“
,,Je to zde vaše z důvodu, že byl váš praděd!“ vybuchl venis.
,,Vy si asi myslíte, že když jste měl nárok na vládu a nedostal jste ji, tak si jí vezmete násilím? Že vám ji předám? Mohu vám vůbec věřit, že nás všechny nezradíte a netoužíte po něčem, co se tohoto absolutně netýká?“ probodávala elfa pohledem, ze kterého vyzařovala zlost a zároveň varování.
,,Dáváte mi tím najevo, že to nemá cenu, že nezvítězím?“ zařval hlasitě. ,,Toho budete litovat a vězte regan, že se mně jen tak nezbavíte! Ještě se uvidíme!“ procedil mezi zuby a třemi dlouhými kroky přešel ke dveřím, kde se ohlédl, hodil po vládkyni nenávistivým pohledem a zmizel na chodbě. Chvíli byly slyšet jeho rázné kroky, až utichly.
,,Jsou tady! Už jsou tady! Je jich stovky!“ vběhl vyděšený Hlídač do domu Arnitesových.
,,Všichni muži se mají do pěti minut okamžitě dostavit před věž a ti, kteří jsou v armádě Orsales, tak zbraně s sebou!“ hlásil mág.
Muž, jenž seděl za stolem se opatrně zvedl a přešel do druhé místnosti. V pouzdře na stole ležel dlouhý stříbrný meč. Muž ho opatrně vyňal z pouzdra...v denním světle zazářilo pevné ostří a vrhalo odlesky slunečních paprsků po celé místnosti.
Do pokoje vstoupil jeho dvouletý syn Alex a tázavě na otce pohlédl.
,,Musím odejít, chlapče,“ smutně řekl otec a pohladil Alexe po černých jemných vláskách a zmizel ve dveřích....A z dálky ještě zavolal:,,Neboj, vrátím se.“
Tyam Arnites se zařadil mezi své spolubojovníky. Rozhlédl se po městečku. Všude byl klid. Klid takový, až působil děsivě. Vítr si lehce pohrával s listy stromů a zvěstoval armádu temných elfů, kteří se k nim pomalu blížili na koních. V samotné čele stál Chafre Venis. Sesedl z koně a mávnutím ruky pozastavil své spojence.
,,Přišel jsem vyjednávat!“ otočil se k rytířům. Chvíli se nic nedělo, nakonec se však kdosi odvážil a pobídnutím ruky odváděl Venise do věže. Elf vstoupil do síně, kde stála Regan. Uštěpačně se zasmál
,,Co tu chcete?! Vy se snad nikdy nevzdáte, že?!“ obořila se na něj vládkyně. Venis mlčky přistoupil k trůnu. Nejprve ho obcházel, poté si ho se zájmem prohlížel.
,,Pokud nebude třeba, násilí nevypukne. Přišel jsem vyjednávat. Stále toužím po tom, co jste mi vzala! Takže buď a nebo-,“ hodil po Regan pohledem a rukou přejel po zdobení na trůně.
,,Takže nemám na vybranou.“
Venis se jízlivě usmál.
,,V podstatě máte pravdu. Nemáte na vybranou,“ elf se postavil k oknu. ,,Stačí mávnout rukou a Narnevil je do jedné hodiny vymazán ze světa!“
,,Vyhrožujete?!“
,,Ne, pouze konstatuji, ale může se to změnit,“ pohlédl znovu z okna na svou početnou armádu, která čekala jen na povel k zásahu. ,,Měl jsem být na vašem místě já! Mým plánem bylo mít pod svou mocí různé světy a nakonec i lidi. A najednou se objevila Sundersova pravnučka a názor se změnil! Sunders mi s konečnou platností oznámil, že našel někoho jiného, komu doopravdy důvěřuje. Tím mě ponížil a zradil! Nehodlal a ani se nehodlám svého rozhodnutí vzdát! Pokud přijde na nejhorší, nezůstane tady kámen na kameni! Když ne já, tak nikdo!“ otočil se k vládkyni.
Regan se snažila zachovat chladnou hlavu, ale moc dobře věděla, že je vše ztraceno. V ten okamžik jí cosi napadlo.
,,Odstoupím z funkce dobrovolně.“ pronesla tiše. Sevřelo se jí hrdlo. Pokud to, co má na mysli, nevyjde, tak je vše ztraceno. Při pomyšlení na vládu Venise a jeho záměry, které hodlá uskutečnit, jí zamrazilo. Několik let budou muset počkat, až přijde ta chvíle...
,,Věděl jsem, že se rozumně domluvíme,“ uchechtl se Venis. Od okna přešel k trůnu a posadil se.
,,Vláda je ale neplatná! Něco mi chybí!“ zavrčel Venis. ,,Medailon!“
Regan se zamlžilo před očima, rozbušilo se srdce. Nedala na sobě nic znát a s klíčkem v ruce přešla k malým dveřím na konci síně. Otevřela je a opatrně vstoupila dovnitř. Venis zůstal sedět a s napjetím očekával, až Regan vyjde.
Sklíčená vládkyně k němu přešla a s rukou nataženou mu šperk předala. Venis si nasadil medailon na krk. Zpoza kápě mu zazářily špičaté zuby, jak se mu na ústa vedral křivý úsměv. Regan před ním stála, hlavu hrdě vztyčenou, snažila se nedat najevo bolest, zradu a strach. Strach o obyvatele Narnevilu a celé nezemě ors, které měl Venis nyní vládnout. V ruce držela zpětnou knihu, jeden ze Tří předmětů.
,,Chcete odejít bez rozloučení se svým lidem? Copak asi řeknou tomu, až mě shledají na vašem místě?“
Regan odhodlaně položila knihu na malý stoleček a vstoupila na vyvýšeninu věže. Naposledy se rozhlédla po městečku, kde panovalo nepříjemné napětí. Chvílemi ticho prolomilo nervózní klapání kopyt koní, kteří stáli před věží po boku temné armády. Lehce pofukoval vítr a listí, které opadalo z větví stromů, se vznášelo těsně nad zemí.
Nechala svolat všechen lid a všem oznámila, že odstupuje z funkce. Obyvatelé se bouřili, protestovali...chtěli zpět svou paní.
Bývalá vládkyně bojovala se slzami, které však boj vyhrály a nekontrolovatelně jí stékaly po tvářích.
,,Sbohem,“ šeptla tiše a zmizela ve věži. Bolelo jí srdce, připadala si jako zrádkyně těch, kteří jí věřili, kteří pevně doufali v to, že se bude bít až do skonání a Venisovi vládu nepředá. Mlčky přistoupila ke knize a rukou lehce přejela po obalu, na němž skvěl zlatě vyrytý znak Nezemě Ors. Optarně knihu otevřela a nevnímala Venisovo pohled, který jí propaloval každou částečku těla. V přítmí místnosti zasvítily bílé listy knihy, na kterých se pomalu ztrácela černě vepsaná písmena, příběh vládkyně Regan. Nyní bylo místo na příběh nový. Regan stiskla cosi, co měl ukryté v pravé kapse šedého hábitu. Naposledy se rozhlédla po místnosti, zrak jí zabloudil k oknu.....Vyhnula se pohledem elfovi a otočila se zpět ke knize. Uprostřed se rozzářil kovový znak Nezemě Ors. Byl čas odejít. Regan natáhla ruku, přičemž jí pohltila záře a znak. Pomalu postupovala blíž a blíž. Tah knihy zesílil a vcucl jí do sebe....záře lehce slábla, až zmizela i s příběhem, který se vpil do bílých listů knihy. V místnosti opět bylo přítmí i se svým novým vládcem, temným elfem, Chafrem Venisem.
,,Ano, ten medailon je falešný, pane,“ odpověděl Venisovi stařičký elf.
,,Cože?!“ zasyčel Venis, přičemž se mu zlostně blýsklo v očích.
,,Vidíte! Tady chybí text. Byl vyryt podél okraje,“ zakroutil zelený elf hlavou a starostlivě se rozhlédl po místnosti. Vzpomínal na dobu, kdy tam vládla Regan. Bylo to už přes rok, co po donucení Venisem odešla. Nyní si ho nynější vládce nechal zavolat, aby mu otevřel medailon, ale chyběla nejdůležitější část-šifra. Tento medailon byl falešný.
,,Podvedla mě! Je to přes rok!“ procedil mezi zuby. Vzal do ruky kalamář, který stál na stolečku vedle něj a mrštil jím o zeď, o kterou se křehká lahvička roztříštila a inkoust stékal po stěně. Stařičký elf lehce polkl a snažil se držet v uctivé vzdálenosti od Venise.
,,Jak se dostanu na Konec světa?“ prohlásil přidušeným hlasem. Bouřila se v něm krev. Lesní elf na něj vykulil oči.
,,Prosím?“
,,Odpověz!“
,,V medailonu je mapa, která vás tam dovede. Ale vám chybí šifra, díky které se ten šperk otevře,“ odpověděl elf.
,,Hodláš mi odporovat?!“ zvedl výhružně hlas.
,,Ne, to samozřejmě ne, ale pokud si to mohu dovolit říct. Bez medailonu jste nic.“
Venis po něm střelil zlým pohledem.
,,To vím! Jak bych mohl ovládnout činnost Konce světa?“ procedil mezi zuby.
,,Jedině velkou mocí. Jinak to asi bez Třetího předmětu nejde,“ odpověděl stařec třesoucím hlasem. Venis se usmál. Zjistil, co potřeboval.
,,Můžeš jít!“ zavelel Venis a posadil se na trůn...
Žena, vysoké postavy, s lehce prošedivělými vlasy prošla uličkou mezi stromy a zaklepala na dveře domu, kde žila její dcera Levia se svou rodinou. Byla to Regan, bývalá vládkyně Nezemě Ors, světa fantasy, se usmála a zaposlouchala do štrachání ve dveřích, když její dcera, Levia Westfordová otevírala.
,,Mami!“ zvolala žena nadšeně. Od jisté doby se Regan dařilo před svou dcerou bravurně tajit to, kde doposud žila.
,,Pojď dál,“ vybídla jí a zavřela za matkou dveře.
,,Kde je malá?“ zeptala se Regan. Levia se usmála a odvedla matku do vedlejšího pokoje, kde spokojeně spala asi měsíční holčička. Miminko otevřelo své zelené oči, udiveně se rozhlédlo a cosi zažvatlalo. Regan se ohlédla, jestli jí nikdo nepozoruje. Z kapsy vytáhla předmět, zabalený v bílém plátěném kapesníku. Na stole rozložila cípy kapesníku, v němž ležel ten pravý medailon Nezemě Ors. Přejela prstem po znaku a pohlédla na vnučku. Teď byla pevně rozhodnutá, že to, na co se připravovala celý rok musí uskutečnit! Malá Iris Westfordová, je ta vyvolená bývalou vládkyní a sudičkou!
Přešla k dětské postýlce, položila Iris ruku na temeno hlavy a druhou rukou i s medailonem , dítěti na čelíčko. V duchu se soustředila na svou myšlenku a poslání, které hodlala uskutečnit. Už více jak devět měsíců vytvářela věštbu se sudičkou a společně předurčovaly životy všem, kterých se ona věštba týkat bude.
Musím to udělat. Pomyslela si a znovu se soustředila. Zavřela oči, medailon přitiskla Iris na čelíčko a pronesla to, co se mělo splnit, co předurčily...
Vyvolená z knihy se vynoří
z jednoho stanou se dva
po Třetím předmětu temný zatouží,
rozdělivš těla zaoblená.
Po prachu cesty putujíc dva
po cestě ke kořeni Konce světa.
Šero pomine, až sedm těl v jedno se spojí
a dvě srdce souzená k sobě se snoubí.
V ten okamžik z medailonu vytryskla jasná bílá záře, obalila Irisinu hlavičku jako aura a vpila se dítěti do kůže, až úplně zmizela. Život byl předurčený, věštba vyřknuta, už nic nelze navrátit zpět.
Ve stejnou chvíli, ve světě fantasy, v městečku Narnevil, ve věži vládce...
...se otevřela velká tlustá kniha se znakem Nezemě Ors a prudce se otočila na první stránku. Místností projel studený vítr, rozfoukal několik papírů na stole, za kterým seděl temný elf a hned poté, se na první stránce, v pravém rohu nahoře krasopisně napsalo jméno: Iris Westfordová. Kniha se s velkým zaklapnutím zavřela a znovu působila stejně tajemně a neproniknutelně, jako před tím. Vše se stalo před očima temného elfa Chafre Venise...
Totéž a ve stejný okamžik se stalo ve světě lidí, v domě, kde Regan bydlela...